Vyhledat
  • Dagmar

💙 Čekání na zázrak

Aktualizováno: úno 10

Před rokem jsme byli na dovolené na jihu Itálie v oblasti, která se nazývá Apulie. Setkali jsme se pro nás s docela zvláštním fenoménem. S tím, že lidé, tam pořád, na něco čekali. Seděli před domem a čekali. Mladí, staří, děti... Třeba to mělo důvod, nevím. Zde paralela.


Čekání na zázrak nefunguje.

To co mám na mysli, jsou lidé nad 50, matky (otcové) na rodičovské dovolené, zdravotně znevýhodnění atd. Jak si tito lidé hledají práci, proč pro nás spadají do kategorie „rizikové“ nebo „obtížně zaměstnavatelní“?



Samozřejmě bychom zde mohli hodiny diskutovat, polemizovat a hledat, kdo za to může. Řešit diskriminaci, práva žen atd.


Ale to asi nikomu z těchto výše zmíněných skupin nepomůže. Lítost a konstatování, jak to mají těžké, nepomáhá.


A kdo tedy pomůže takovým skupinám?


No přece nikdo.

Musíme začít sami u sebe. Někde začít, třeba práci hledat, poradit se s někým, kdo tomu rozumí a může nám doporučit, co dál.


Nebo hledat, co mi jde a co mě baví. Co umím lépe než ostatní.

Nebo můžeme začít podnikat.


Nebo psát články, knihy, sportovat, učit se, studovat, malovat, háčkovat...


Starat se sami o sebe, myslet na sebe. Žít svůj život. Vzít za svůj život, úspěch i neúspěch, zodpovědnost. Nikdo nám život zkazit nemůže, jenom, my sami.


Připadá vám to drzé, nelidské, neempatické nebo bůhví jaké tvrzení? Mně nikoliv. Vysvětlím.


Před lety jsem chodila s jedním chlapcem. Byla to taková ta první velká láska. Hrál závodně tenis a to tak dobře, že vyhrál, co se dalo. Jeho soupeři byli namátkou, třeba velmi známý Goran Ivaniševič.


No a tento velmi úspěšný chlapec, jel jednoho dne na zápas se svým otcem, který dostal za volantem infarkt. Vjeli pod náklaďák. Otec byl na místě mrtvý a on téměř také.


Dostal se z toho. 1 noha amputovaná, druhá několikrát operovaná, ale nakonec zachráněná.

Sponzoři, velmi zvučná jména, my všichni ty firmy známe, dali od něho ruce pryč.


A co teď?


Tak obvykle máme 2 možnosti – bojovat nebo utéct.

S amputovanou nohou a druhou skoro na padrť se běhá dosti špatně.


Takže boj.


Který musel neskutečně bolet.


Jenom ta protéza, sice na míru udělaná někde ve Švýcarsku, ale i tak. Takové otlačeniny, které měl, si nedokážete přestavit. On to je velký, 2 metrový chlap, ta zátěž těla je enormní.

Musel se naučit znovu chodit a pak třeba i běhat.


Po nějaké době, kdy se dal do kupy, začal trénovat tenis děti i dospělé. Byla jsem se na to párkrát podívat. A musím konstatovat - hluboký respekt. Jak byl velký a silný a hlavně ten tenis uměl, naučil se pohybovat po kurtu tak, aby nemusel moc běhat.


Co si budeme povídat, on to prostě uměl hrát. To jeho podání, pokud by to hrál „pořádně“, normální smrtelník, nemohl vrátit. Většinou, ty nenadané děti podnikatelů (bohužel), měly co dělat, aby se do míče, alespoň párkrát trefily.

Taková byla většina klientů. Tenis není levný sport, nemůže si ho dovolit každý. Ale vychoval i pár talentů, kteří hráli velké turnaje.


Co na něm oceňuji, je ten „tah na branku“. To ho jistě naučil sport. Nevzdávat se, jít dál, bojovat.

I když vyhlídky jsou mizerné.

A smysl pro humor. Sám si říkal „Joffrey de Peyrack“. Jezdili jsme na kole, plavali, chodili na túry. Zkuste si šlapat 20 km jednou nohou, no, docela náročná disciplína.