Vyhledat

💙 Učiliště nebo vysoká škola?

Aktualizováno: čvn 29

Dnes je moderní přicházet na věci, které se už vymyslely, ale my je znovuobjevujeme a filozofujeme o často zcela elementárních věcech. Mám na mysli pomalé znovuvzkříšení toho, že barák se nepostaví bez pořádných základů, na housle se nenaučím za dva dny a nebo, že práva se za víkend vystudovat sice dají, ale právní erudici zde hledat nemohu.


Tedy.


Znalosti, zkušenosti, dovednosti, vědomosti, zážitky, prožitky, chyby, úspěchy a neúspěchy formují každého člověka, ať už v businessu, sportu, umění nebo třeba řemesle.


Proč se ti nejlepší učí trpělivě od mistrů řemesla, kteří se věnují své práci desítky let?

Protože řemeslník „rychlokvaška“ nikdy nemůže dosáhnout pozici mistra řemesla – pekaře, cukráře, truhláře, kováře nebo třeba instalatéra.


Ke zvládnutí profese potřebujeme, jak teoretické znalosti, které bychom se měli naučit ve škole, zde tedy na učilišti, tak samozřejmě praxi a s tím spojené spálené hrnce, protékající WC atd.


Jít na učňák? No to snad ne!

Bohužel učiliště jsme zredukovali na minimum, dneska každý podprůměrný student chce mít maturitu nebo dokonce vysokou školu a za řemeslo se lidé stydí.


Velmi často se setkávám s tím, že když potřebujeme něco odborně opravit, třeba elektřinu, dorazí prostě někdo a člověk trne, co to zase bude.



S mojí povahou, dneska se tomu říká asertivita, pokud vidím, že je to elektrikář samouk, požádám takového člověka aby odešel. A hned.


Já neumím tolerovat u věcí, které jsou životu nebezpečné, jakési pokusy. Pokud to neumíte, je dobré se to naučit, dávat šance amatérům, může mít nepříjemné následky.


Ale proč o tom píši?


Protože se již dlouho pohybuji v mezinárodním prostředí a vím, že řemeslo má zlatý důl. A není to klišé. Na západ od nás je řemeslo velmi ceněno, jak z pohledu kulturního, tak pohledu finančního ohodnocení. Bohužel nechápu, proč se naše společnost stále snaží rozvíjet to, co lidem evidentně nejde.


Mám maturitu!

Teď mám na mysli tu obligátní maturitu, kterou někdo s odřenýma ušima sice zvládne, má maturitu, ale co s takovým absolventem?


Většinou nic neumí a protože se často jedná také o mladé lidi, které někam dotlačili rodiče, tak začíná začarovaný kruh neúspěchu a frustrace.


Takový student obvykle nemá na to jít na nějakou vysokou školu nebo nastoupí někam, kde berou bez přijímaček a začne trápení prvními dvěma semestry, kdy zjistí, že na to stejně nemá nebo ho prostě a jednoduše vyhodí. Tak a další rok nebo dva v háji.


Co mám dělat?

A já na to. Sice maturitu máš, ale k čemu Ti je, když nic neumíš. Tak tedy zpět a pokud tě něco baví a máš na něco talent, tak se tomu věnuj. A je jedno jestli to jsou auta, práce se dřevem, pečení nebo třeba zahradničení.



Myslím, že známe celou řadu příběhů lidí, kteří něco vystudovali a vůbec je to netěšilo nebo na tu práci neměli talent. Občas se každý z nás setká s někým, komu něco zoufale nejde.


Z našeho Jirky bude nový Lendl!

Mně je vždy stydno za rodiče, kteří „cpou“ někam své děti a chtějí z nich mít nového Jardu Jágra, Petra Čecha nebo Helenku Vondráčkovou.

Obzvlášť u těch pěveckých soutěží je to tragédie a moc je mi líto těch dětí, kterým rodiče nejsou schopni laskavě, ale přesto jasně komunikovat, že na toho „Zlatého slavíka“ to opravdu není.


U toho zpěvu mám vlastní zkušenost. Jako dítě jsem chodila do školního pěveckého sboru, který byl ovšem pro talentované děti. Tedy paní učitelka, která sbor řídila, si vybrala děti sama.