Dnes je moderní přicházet na věci, které se už vymyslely, ale my je znovuobjevujeme a filozofujeme o často zcela elementárních věcech. Mám na mysli pomalé znovuvzkříšení toho, že barák se nepostaví bez pořádných základů, na housle se nenaučím za dva dny a nebo, že práva se za víkend vystudovat sice dají, ale právní erudici zde hledat nemohu.
Tedy.
Znalosti, zkušenosti, dovednosti, vědomosti, zážitky, prožitky, chyby, úspěchy a neúspěchy formují každého člověka, ať už v businessu, sportu, umění nebo třeba řemesle.
Proč se ti nejlepší učí trpělivě od mistrů řemesla, kteří se věnují své práci desítky let?
Protože řemeslník „rychlokvaška“ nikdy nemůže dosáhnout pozici mistra řemesla – pekaře, cukráře, truhláře, kováře nebo třeba instalatéra.
Ke zvládnutí profese potřebujeme, jak teoretické znalosti, které bychom se měli naučit ve škole, zde tedy na učilišti, tak samozřejmě praxi a s tím spojené spálené hrnce, protékající WC atd.
Jít na učňák? No to snad ne!
Bohužel učiliště jsme zredukovali na minimum, dneska každý podprůměrný student chce mít maturitu nebo dokonce vysokou školu a za řemeslo se lidé stydí.
Velmi často se setkávám s tím, že když potřebujeme něco odborně opravit, třeba elektřinu, dorazí prostě někdo a člověk trne, co to zase bude.
S mojí povahou, dneska se tomu říká asertivita, pokud vidím, že je to elektrikář samouk, požádám takového člověka aby odešel. A hned.
Já neumím tolerovat u věcí, které jsou životu nebezpečné, jakési pokusy. Pokud to neumíte, je dobré se to naučit, dávat šance amatérům, může mít nepříjemné následky.
Ale proč o tom píši?
Protože se již dlouho pohybuji v mezinárodním prostředí a vím, že řemeslo má zlatý důl. A není to klišé. Na západ od nás je řemeslo velmi ceněno, jak z pohledu kulturního, tak pohledu finančního ohodnocení. Bohužel nechápu, proč se naše společnost stále snaží rozvíjet to, co lidem evidentně nejde.
Mám maturitu!
Teď mám na mysli tu obligátní maturitu, kterou někdo s odřenýma ušima sice zvládne, má maturitu, ale co s takovým absolventem?
Většinou nic neumí a protože se často jedná také o mladé lidi, které někam dotlačili rodiče, tak začíná začarovaný kruh neúspěchu a frustrace.
Takový student obvykle nemá na to jít na nějakou vysokou školu nebo nastoupí někam, kde berou bez přijímaček a začne trápení prvními dvěma semestry, kdy zjistí, že na to stejně nemá nebo ho prostě a jednoduše vyhodí. Tak a další rok nebo dva v háji.
Co mám dělat?
A já na to. Sice maturitu máš, ale k čemu Ti je, když nic neumíš. Tak tedy zpět a pokud tě něco baví a máš na něco talent, tak se tomu věnuj. A je jedno jestli to jsou auta, práce se dřevem, pečení nebo třeba zahradničení.
Myslím, že známe celou řadu příběhů lidí, kteří něco vystudovali a vůbec je to netěšilo nebo na tu práci neměli talent. Občas se každý z nás setká s někým, komu něco zoufale nejde.
Z našeho Jirky bude nový Lendl!
Mně je vždy stydno za rodiče, kteří „cpou“ někam své děti a chtějí z nich mít nového Jardu Jágra, Petra Čecha nebo Helenku Vondráčkovou.
Obzvlášť u těch pěveckých soutěží je to tragédie a moc je mi líto těch dětí, kterým rodiče nejsou schopni laskavě, ale přesto jasně komunikovat, že na toho „Zlatého slavíka“ to opravdu není.
U toho zpěvu mám vlastní zkušenost. Jako dítě jsem chodila do školního pěveckého sboru, který byl ovšem pro talentované děti. Tedy paní učitelka, která sbor řídila, si vybrala děti sama.
Dělala se i talentová zkouška, zdali vnímáme rytmus, slyšíme falešné tóny, hlasový rozsah a podobně. Tak se tedy předešlo „trapnostem“ typu - naše Maruška krásně zpívá. Nicméně, jedinému komu se to líbí, je maminka.
Konstruktivní kritika
Dnes jsme si odvykli poslechnout si konstruktivní kritiku, která je, ale to nejlepší, co nám právě v tom hledání našeho talentu může pomoci.
Konstruktivní je myšleno, že toho daného člověka vědomě, ale stále ještě laskavě a s mírou empatie navedu na to, že by se na to zpívání raději měl vykašlat a měl zkusit dělat něco jiného.
Bohužel se často raději konstruktivní kritika nesdělí, neboť by se rozhořčený rodič mohl obrátit snad i na soud nebo minimálně by to šel řešit s právníkem, jestli Marušku, paní učitelka, nediskriminovala, dítě neponížila nebo jí nezpůsobila trauma.
A teď krátce k businessu
Momentálně se hodně mluví o vyčlenění ze společnosti lidí 50+.
Proč to tak je?
Protože se domníváme. Domníváme se, že lidé 50+ jsou neflexibilní, nemají drive, tah na branku, neumí AJ, nejsou to žádní lídři a vlastně by tu naši společnost brzdili a bránili ji v rozletu.
No, upřímně, patrně i někteří se i tak možná chovají a třeba už ztratili motivaci jít k dalšímu neúspěchu ve výběrových řízeních.
Ale většina z nim má to, co třicetiletý dravec, často tzv. „Přemotivovaný neználek“ nemá. A to je zkušenost, nadhled a rozvaha.
Ten padesátník si totiž už ten „obličej“ několikrát pomyslně rozbil o svoji pýchu, neznalost, bonvivánství, machrování atd.
Většina z nich už se v tom svém životě párkrát velmi výživně vymáchala, přišla třeba i o ideály nebo alespoň tito lidé už pochopili, co je důležité a co důležité není.
Já nemám zájem kritizovat mladé, protože sama se cítím mladá a do skupiny 50+ mám ještě daleko. Nicméně toto zamyšlení je tom, že všechno má svůj čas.
Můj výběr
Já sama bych se nenechala, vědomě, operovat doktorem, který má 3 roky po škole a sice je silně motivovaný a možná i schopný, ale on prostě ještě neřešil to, co řešil jeho kolega, kterému je 55. Nebude schopen reagovat s rozvahou a klidem, protože on se to ještě musí naučit a ty vypjaté situace, kdy bude bojovat o život pacienta si prožít a zpracovat.
Já sama si nenechám poradit, jak mám řídit svoji firmu od člověka, který žádnou firmu nemá nebo zrovna založil nějaký start-up a má sice plnou pusu sebevědomých řečí, ale je mi jasné, že nemá o řízení, třeba i sebe sama, ani ponětí.
A do třetice, já sama, si nenechám poradit od právníka, který má 2 roky praxe. Nikoho nechci diskriminovat, ale takový člověk stejně musí mít svého supervizora, který práci kontroluje a prostě se to řemeslo musí ještě naučit.
Závěr:
Myslím, že není neobvyklé, že lidé chtějí jednoduše, bez úsilí, píle, znalostí, dovedností, ale hlavně rychle zbohatnout, být lídry, věhlasnými lékaři nebo podnikateli.
Ale tak to prostě nefunguje.
Všechno má svůj čas, ať už se jedná o ovoce, které nezralé bude kyselé nebo rychlokvašený barák, doktor nebo třeba architekt.
Byla bych ráda abychom se my rodiče, podívali kriticky na své děti, bez růžových brýlí a pokud jim to ve škole nejde, tak je dejme na učňák. Není žádná ostuda mít řemeslo, ba naopak.
Uděláme pro ně více, než kdyby se trápili někde na střední. Pokud si budou chtít maturitu nebo VŠ dodělat, mají na to celý život.
Vaše,
Dagmar
🎧 Koho by zajímal Leadership a Yoga Podcast s Bárou Bělovou, tentokrát na téma "Chybovat je lidské", najdete zde: POSLECHNOUT
Pokud vás zajímají moje Semináře, tak koukněte.
Pokud potřebujete HR Interima nebo Virtuálního HR ředitele, popř. HR seniorního poradce, zde více info. Pokud hledáte Mentora, tak koukněte sem.
A pokud hledáte práci, tak kariérní poradenství je zde.
A koho HR nezajímá, ale má třeba alergii na lepek jako já, tak koukněte na můj web celiakarna.cz, je tam také moje oblíbená jóga:-).
A pokud ani tohle není Váš šálek čaje, tak si poslechněte naše Hallo Nachbar - Ahoj Sousede Podcasty nebo Videa, která jsou v němčině a jsou na téma sousedství v rámci DACHLu. Více zde.