Firemní vzdělávání, které dává smysl
Aktualizováno: 29. 11. 2022
Aneb není potřeba učit kočku štěkat:-).
Investovat do něčeho, co se vlastně nikdy, nemůže vrátit, bývá často tématem u firemního vzdělávání, hlavně v období konce roku, kdy je nutné vyčerpat rozpočet. Už jste někdy byli na školení, které jste vůbec nepotřebovali? A co si myslíte o firemním jazykovém vzdělávání?
Angličtinu pro zaměstnance máte?
Dovolím si začít jazykovým vzděláváním. Ještě nikdy, jsem se s nikým nesetkala, koho by firemní jazykové vzdělávání, naučilo jazyk.
Drzé tvrzení?
Já osobně takovou zkušenost nemám. Uvedu na příkladech.
Příklad z praxe
Před několika lety jsem pracovala pro jednu zahraniční společnost. V této společnosti byl (ne) jeden ředitel, který neuměl anglicky.
No, ve firmě, která má Generálního ředitele cizince a půlku managementu ze západní Evropy a firemním jazykem je angličtina, je to poněkud pozoruhodné. Ale abych byla férová.
Tento člověk sice neuměl anglicky a ani neměl vysokou školu, ale alespoň rozuměl velmi dobře svému řemeslu, a to se dneska zase tak často nevidí.
Plán osobního rozvoje
Tak jsme začali pracovat na jeho plánu osobního rozvoje a vymyslelo se, že se pošle na nějaký jazykový kurz do zahraničí. Kolega jel. Velmi pečlivě studovat a po pár týdnech se vrátil.
A nic.
Po návratu z jazykového kurzu
Sice se snažil něco říci, ale bylo to opravdu málo. On nerozuměl nám a byl ve strašné nepohodě, když měl někde, něco prezentovat nebo vysvětlovat.
A i když věděl všechny technické detaily nejlépe ze všech, všichni zahraniční kolegové kouleli očima a měli ho pravděpodobně za hlupáka.
Protože se ve firmě dávaly další šance, platila se nadále firemní výuka, on se snažil i sám, ale pořád to nestačilo, nikdy se na rozumnou úroveň AJ nedostal.
V zahraniční firmě to znamená, že jsou zde omezené možnosti dalšího růstu.
Protože 10 dalších, kteří sice technický detail neznají tak dobře, mají tu výhodu, že se dokážou s kolegy ze zahraničí dohovořit a nepotřebují tlumočníka.
Jsem geniální, ale neumím žádný jazyk
Podobné příběhy jsem zažila také v jiných firmách. Kolegové sice byli něčím výjimeční, ale bez zažité a aktivní znalosti jazyka, neměli šanci se probojovat do první ligy.
Co s tím?
Jazykové vzdělávání dává smysl u těch, kteří:
jazyk ke své práci potřebují, např. komunikují s kolegy v zahraničí
potřebují se zdokonalit, např. v gramatice nebo technické slovní zásobě, ale jazyk už ovládají na nějaké komunikativní úrovni
mají motivaci se učit a píli na výuku docházet
Jak to ve firmách vypadá
Velmi často se stává, že firma nevyhodnocuje, jestli zaměstnanci na hodiny chodí, pak tam sedí lektor sám nebo, ti, kteří by to nejvíce potřebovali, jsou zrovna nesmírně „busy“.
Zde funguje finanční participace. Pokud je něco zadarmo, tak si toho většinou lidé moc neváží.
A teď můj osobní názor
Pokud jsem zahraniční firma a můj firemní jazyk je němčina, tak hledám lidi s němčinou.
Většina firem nemá jako „core business“ výuku jazyků a opravdu jsem zatím ještě neviděla, nikoho, kdo by byl tak houževnatý a motivovaný, že by se jazyk SÁM doučil.
Jestli máte příklady takových lidí, sem s nimi, budu je glorifikovat!
Soft Skills
Tak to by bylo jazykové vzdělávání, ale co takové vzdělávání „Měkkých dovedností“?
Soft skills, anglicky, jsou dovednosti např. komunikační, vedení lidí, a naopak Hard skills jsou technické záležitosti typu programování v nějakém jazyce.
Jak naučit kočku štěkat?
Zde se vrátím k mému nadpisu – „Jak naučit kočku štěkat“. Myslím, že něco podobného už zmiňoval Einstein. Nebo u nás velmi rozšířené „starého psa, novým kouskům nenaučíš“.
Snažit se v dospělém věku, dělat z někoho kdo je introvert (uzavřený sám do sebe) extroverta (opak), se nám pravděpodobně nepovede.
Nejednou jsem byla svědkem toho, že někdo, kdo si liboval v detailech, ale byl to člověk nekomunikativní s nulovými ambice, tak byla snaha ji/jeho někam posunout na manažerskou úroveň.
Za prvé tento člověk to většinou vůbec nechtěl, za druhé na to prostě neměl. Nechtěl nikoho řídit, organizovat práci jiným, byla by to pro něj noční můra.
Přemotivovaný specialista
Dále je často vidět ve firmách také opačný extrém. Super ambiciózní specialista, který stejně jako příklad výše, si užívá detail a tzv. „big picture“ mu uniká nebo neví, že něco takového existuje.
Ale tento ambiciózní kolega naopak přímo dychtí po tom, že někoho bude vést. Slyšela jsem dokonce, že „mne lidé budou muset poslouchat“. Uff – nebudou! Respekt se nebuduje silou.